Na černé hladině se zrcadlí noci,
spí Ofélie v dlouhých závojích
Jak veliká lílie, spí jako po nemoci,
opodál z lesíka slyšet je smích.
Už víc než tisíc let plyne Ofélie
jak bílý přízrak zvolna po řece.
Už víc jak tisíc let její nostalgie
zpívá svou romanci mlhavé pasece.
S polibkem na prsy vánek a chvění,
závoj a korunku, jež plyne za rosy.
Chvějivé vrboví jí pláče na rameni,
na její bílou šíj se sklání rákosí.
Noc, láska, svoboda, sny, rozplývala ses v nich, oheň a sníh.
Noc, láska, svoboda, sny, a věčnost zaklela v tvé duši smích.
Kolem ní vzdychají lekníny s kadeří
a někdy probouzí hnízdečko jako pěst,
z kterého vyklouzne tichounký šelest,
tajemný polibek zlatavých hvězd.
Noc, láska, svoboda, sny, rozplývala ses v nich, oheň a sníh.
Noc, láska, svoboda, sny, a věčnost zaklela v tvé duši smích.
